První historická zmínka o „panence“ je spojena se jménem egyptské královny Kleopatry, která vlastnila celou kolekci, jak bychom dnes řekli, „autorských“ panenek. Panenky sloužily královně coby módní časopis,  podle návrhů šatů panenek si prý objednávala speciální roucha pro své obřady.

Panenky byly objeveny také v hrobech dívek ve starověkém Řecku a Římě. Dívky z Řecka a Říma, když vyrostly, staly se dospělými a s panenkami si již nehrály, zasvětily své panenky bohyním.

Jako vyslanci módy sloužily panenky na začátku 17.století také ve Francii. Díky tomu se mohly dámy, které žily daleko od Paříže, dozvědět detailně o módních novinkách. Panenky byly již tehdy  používány jako okázalý dárek ve vyšších společenských vrstvách.

O první umělecké panence se hovoří v souvislosti s výstavou impresionistů v Paříži v roce 1881. „Malou tanečnici“ - voskovou panenku v látkových šatech - představil veřejnosti významný umělec Edgar Degas, který ji vytvořil v jediném exempláři. A ještě o celé století dříve – v roce 1672  - byla v Londýně vyrobena série dvanácti panenek, které rozhodně nebyly určeny na hraní, ale jako dekorace.

Po velice dlouhé období byly cílem sběratelů jen starožitné panenky. Teprve na konci 20. století zažívají svoji renesanci i nově vytvořené umělecké panenky. Velmi rychle pronikly zpět do světa umění. V současné době mají velkou sběratelskou hodnotu nejen panenky starožitné, ale také práce současných mistrů – skutečných „panenkových“ umělců.

Současná umělecká panenka se vyznačuje svou celistvostí. Je propracovaná umělcem do nejjemnějších detailů od momentu první myšlenky až po zdánlivě nedůležité detaily kostýmu. Je to panenka s vlastním jménem, vlastní historií a neopakovatelným charakterem, která vytváří vlastní atmosféru.

Každá z nich v sobě nese rukopis svého autora. Je nejenom dobrou investicí, ale často také tichým, nenáročným a věrným přítelem.